OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

R o s t l i n n á   s t r a v a  n a š i ch   p ř e d k ů

 (PhDr. Rastislava Stoličná, CSc., Ústav etnologie Slovenské akademie věd,

studie „Alternatívne zdroje rastlinnej stravy v strednej Európe“, ročník 45, 3/1997)  

   Čím se živil člověk předtím, než dospěl k vyšším formám zemědělství můžeme usuzovat podle archeologických nálezů a podle toho, co dnes sbírají a konzumují tzv. primitivní kmeny. Nejvíc se ke starým praktikám zužitkování rostlin a plodů ubírali lidé v období hladu. Svědčí o tom mnoho dokladů ze střední Evropy, kde se při vyspělém zemědělství zužitkovávalo také to, co poskytovala volná příroda.

Zdroje mouky 

   Mezi nejrozšířenější listnaté stromy ve střední Evropě patří dub a buk. Duby uctívali Germáni i polabští Slované a kdysi se tyto stromy vysazovaly tak jako se dnes vysazují ovocné sady. Dubový háj byl posvátný, zasvěcený hromovládci Perunovi a sběr žaludů byl obřadem, který se pravidelně vykonával na den sv. Michala - 29.září.

   Plody dubu - žaludy - člověk odpradávna sbíral, pražil, loupal a mlel na mouku. Žaludy byly před pěstováním obilnin nejdůležitější rostlinnou potravinou, obsahují mnoho bílkovin a škrobu. O důležitosti dubu máme zprávy i u starořímských básníků - Ovidia a Vergilia, kteří chválili žaludy jako první potravinu člověka.

   Ve střední Evropě se žaludy jako strava udržely do středověku, v dobách hladu se z nich vždy pekl chléb. Jedním ze způsobů přípravy bylo louhování žaludů ve vápenné vodě. Až poté se mlely v mouku. Bylo tomu tak za napoleonských válek, kdy se v roce 1817 nařizovalo jak žaludovou mouku správně zpracovat. I během 1.světové války nařídil rakousko-uherský vyživovací úřad sběr žaludů, aby se z nich mohla ve velkém vyrábět mouka. Až do 18.století se na vesnicích udržel zvyk ochucovat obilní mouku žaludovou a tvrdilo se, že takový chléb je chutnější než připravený z mouky hrachové, kterou běžně používali drobní rolníci.

Když byl dostatek obilné mouky, sloužily žaludy jako krmivo pro dobytek a vyráběla se z nich tzv. žaludová káva, známá vysokým podílem tříslovin, odvar z ní je horký a má silný dietetický účinek, proto je vhodný při střevních těžkostech a v lidovém zvěrolékařství při léčbě dobytka.

   Jako alternativní zdroje mouky zapadly u lidí celkem do zapomnění tzv. vodní ořechy. Plody vodní rostliny (kotvice plovoucí), které rostly v jezerech a rybnících po celé Evropě, bohaté na škrob a dusíkaté látky, se lidově nazývaly též „jezuitské ořechy“ nebo „vodní kaštany“. Sbíraly se a mlely podobně jako jedlé kaštany na mouku. Zásoby vodních ořechů byly nalezeny ve vrstvách až 30 cm, byly známy i ve starém Římě a ve středověku se uměle nasazovaly do klášterních rybníků. Ze střední Evropy o nich podává svědectví Matthioliho herbář: „Ovoce je to černé, velikosti kaštanu, třírohé se třemi špicemi, uvnitř je bílé maso kaštanové chuti. Jedí ho zejména chudí lidé, sedláci je při nedostatku obilí vaří a suší, tlučou na prášek a pečou z nich chléb.“ Sběr kotvice byl běžný ještě v 19.století na jižním Slovensku.

   Další náhrada mouky známá ze střední Evropy byl pýr plazivý. Jeho kořeny lidé v době nouze vykopali ze země, usušili a pomleli. Kromě přípravy chleba vařili z pýru polévku, kaše, pekli placky. Přípravu mouky z pýru dokládá např. Etnografický atlas Polska - oblast Podhalí, Malopolska, Kašubska a Slezska.

   Podobné využití měl i sveřep rolní. Ze semen této rostliny se připravovala mouka, z níž se vařila kaše, pekli placky a v oblasti Podkarpatska se využívala i na přípravu chleba.

   Dalším zdrojem mouky byl zblochan vzplývavý. V Polsku se lidově nazývá „kašinec“ nebo „manová tráva“. Zblochan se ve stravě vyskytoval zejména u Slovanů, nejvíce v pohraniční oblasti. Ještě v 19.století měla tato rostlina velký ekonomický význam. Přes polské přístavy se vyvážela do Německa, kde byla v obchodu známa pod názvem „polská kaše“. O všeobecném rozšíření zblochanu svědčí také fakt, že v Polsku v době raného středověku patřil k povinným dávkám poddaných.

Etnografické materiály uvádějí také další zdroje mouky: pomletou kůru stromů a dřevěné piliny, zejména z břízy. Ke starým nouzovým jídlům na Slovensku patřily také lískové jehnědy. V zápisu kroniky ze Slovenské Ľupče z roku 1867 se píše, že v době hladomoru sbíraly ženy kvetoucí jehnědy, tzv. řasy, vysušili je, pomleli, přidali trochu mouky a pekli z nich chléb. Jehnědy jsou známy také z Liptova a z Horehroní.  

Zdroje tuků 

   Pro výživu měly kdysi velký význam lískové ořechy, které v celé střední Evropě rostly jako souvislé porosty. Ve středověku jich bylo tolik, že poddaní museli plody odvádět panstvu, které však nesloužily jako pochoutka, ale protože obsahují více než 60 % tuku, se z nich lisoval stolní olej.

   Dalším důležitým plodem byly bukvice. Krmil se jimi i dobytek a lesní zvěr, ale pro člověka měly význam jako zdroj kvalitního oleje. Loupané plody buku obsahují 48 % tuku. Staré prameny uvádějí, že pokud byl bukvicový olej lisován za studena , z čerstvých a loupaných bukvic, byl lahodný a voňavý, průzračný a přirovnávali jej k olivovému oleji. Stará technika lisování byla naplno využita i během 1.světové války, kdy bylo zakázáno bukvicemi krmit dobytek. Domácí výroba oleje se zachovala až do 20.století v oblasti moravsko-slovenských hranic. Zde se používal ke smažení, jako omasta na brambory, potíral se jím opečený chléb a využíval se také jako lék. Sladké vyloupané oříšky z bukvic se jedly též jako pochoutka a prodávaly se běžně na trzích v Polsku a v Praze - kde je o tom doklad ještě z roku 1903.

   K cenným zdrojům tuku kdysi patřil také černý bez. V chudších českých domácnostech, kde se nechovali krávy, používali bez k přípravě másla. Zralé rozmačkané černé bobule se daly pomalu vařit. Během varu z nich vystupovaly olejnaté látky, které se postupně odebíraly. Když tato mastnota vychladla a ztuhla, měla barvu i tvárnost, která se podobá máslu. Bezinkové máslo se používalo jako omasta na jídlo i jako léčivé „mazání“ při zápalu plic.  

Zdroje cukru  

   Stromy neposkytovaly člověku pouze svoje plody, ale některé z nich i sladkou mízu. Zejména javor a bříza na jaře „krvácejí“. V podmínkách střední Evropy nabízela lidem zdroj cukru zejména bříza.  Míza z ní je sladká tak jako javorová. V našich podmínkách sloužila březová šťáva více jako osvěžující nápoj než jako zdroj cukru. Zvyk nařezávat kůru břízy a zachytávat její šťávu do nádoby byl znám v Čechách, na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině a v Rusku. Získávání březové šťávy jako běžný jev popisuje Hospodářská encyklopedie z 80.let 18.století. Je tam uveden podrobný návod jak břízy navrtat, aby se nepoškodily a popisuje, že urození pánové březovou vodu ještě vylepšovali medem a nechali zkvasit jako medovinu nebo místo medu do ní přidávají hrozinky. Kniha též radí: „Když je míza moc sladká, může se z ní vařit sirup nebo cukr, či spíše manna.“

   Na polsko-litevském a polsko-ruském pohraničí se šťáva získávala i ze stromů horského javoru - klenu. Goralé v Karpatech a Sudetech hasili žízeň zejména javorovou šťávou. V jižním Velkopolsku byl rozšířen zvyk získávat šťávu ze stromů divoce rostoucích višní a na Slovenskui z buku.

   V dobách Marie Terezie se na její vlastní popud konaly pokusy se získáváním cukru z javorové šťávy. V Bratislavě se podařilo nějakému lékárníkovi vyrobit cukr už v roce 1778. Forma cukrovarnictví se nejvíce rozvinula za napoleonských válek, kdy vysoce stoupla cena třtinového cukru, který se vojenskou blokádou nedal dovážet. V roce 1811 byla v Rakousku-Uhersku ustanovena pod patronací císaře zvláštní komise pro pokusy s výrobou javorového cukru. Avšak v podmínkách střední Evropy se získávat cukr nevyplatilo, javory zde rostoucí roní mízu málo sladkou, než druhy severoamerické, kde jeden strom dává až 3 kg cukru. A tak postupně, zejména po prosazení cukrové řepy, javorový a březový sirup jako možný zdroj cukru upadl v podstatě do zapomnění. 

Lesní zdroje  

   Les odnepaměti poskytoval zdroje vitamínů, které člověk vždy instinktivně vyhledával a oblast střední Evropy  byla bohatá na lesní a plané ovoce.

   Lesní jahody jsou dodnes velmi oblíbené zejména kvůli neopakovatelné vůni. K jahodám se kdysi tradičně jedl chléb a zapíjeli se kyselým nebo sladkým mlékem, což vytváří v těle ideální poměr živin prospěšných pro organismus.

   Z borůvek, které obsahují zejména vitamín A, se na vesnicích často vařil sirup. Využíval se jako lék na žaludek. V jiných regionech se vařívala borůvková povidla a plody se sušily a užívaly jako lék při střevních těžkostech. Kdysi se připravovala i mlékem a perníkem zahuštěná omáčka, v Čechách a na Moravě známá pod názvem „žahúr“, kterou v 16.století s oblibou konzumovali také měšťané.

   V jehličnatých lesích a na horských stráních rostly také brusinky. Protože jsou dost trpké, nejídávaly se čerstvé, ale zavařovaly se, podobně jako brusinkám podobná klikva. Ta rostla na rašelinách a v bažinatých lesích. Její plody se obíraly až po prvním mrazu.

Velmi často se sbíraly lesní maliny. Když jich byl dostatek, vyráběla se kvašená malinová šťáva a povidla. Ze starých pramenů se dozvídáme, že kdysi se v zámožnějších rodinách z malin a jahod vařila voňavá kaše s medem a vínem.

V    moravských a slovenských Karpatech, ale i na území Polska se vždy urodilo dost ostružin. Vařila se z nich povidla a ochucovalo víno. Všechny tyto lesní plody bohaté na vitamín A a vápník doplňovaly jídelní lístek lidí v letních měsících. 

   Na podzim, po prvních mrazech, lidé sbírali také další divoce rostoucí plodiny. Známé jsou plody jeřabiny, která obsahuje zvláštní alkoholický cukr sorbit. Na Slovensku a v Čechách se jedli namrzlé syrové nebo se z nich vyráběla domácí pálenka. Na Spiši je podávali jako přílohu k masu. V 16.století sbírali jeřabiny slovenští poddaní pro vojsko bojující proti Turkům a usušené odevzdávali do hradních komor. V Polsku se z jeřabin připravovalo víno nebo šťáva, která se pila zředěná vodou. Ve Velkopolsku vařili jeřabinová povidla. Nejširší uplatnění měli u východních Slovanů. Z podobných stromů jako jeřabiny, které se nazývali brekyně (mukyně), a rostly v teplejších oblastech, se obírali malé plody, podobné třešinkám a vařila se z nich kaše nebo se sušili a poté se z nich pekl sladký chléb.

   Dalším ovocem, které dávala volná příroda, byly dřínky a dřišťály.  Dřišťály jsou plody keře dřišťálu obecného, který kdysi hojně rostl na suchých stráních. Později byl zlikvidován kvůli parazitu - rzi obilné, která napadala obilí a ohrožovala úrodu. A tak malé červené plody, které rostou seskupeny do malých hrozínků, ze střední Evropy zcela vymizely. Staré prameny však uvádějí, že se šťáva z nich používala proti skorbutu. Matthioli psal, že plody dřínek a dřišťálu se daly zkvasit s medem, aby hasily žízeň a palčivost při zimnici a rovněž se sušívaly a nakládaly do soli. Hospodářská encyklopedie z 18.století uváděla: „Kyselé šťávy dřišťálu se mohou užívat místo citrónů, např. i při přípravě anglického punče. Tyto plody skutečně obsahují mnoho kyseliny citrónové a jablečné a v takovém prostředí se dobře uchovává také vitamín C. Z dřínků se kdysi na Slovensku a v Polsku, kde jich bylo vždy dostatek, vařila povidla a víno, případně šťáva a vyráběli také ocet.“

   Ke zcela zapomenutému planému ovoci patřil divoký angrešt, který rostl na vápencových skalách. Na Slovensku se z něj připravovala sladkokyselá zadělávaná omáčka s mlékem, kterou jedli k masu především boháči.

Kyselé a trpké byly plody švestky, která se ve střední Evropě bohatě vyskytuje na stráních a mezích. Dnes lidé dělají ze švestek zejména podomácku víno, ale kdysi se uvařené také jedli. Sbírali se po prvním mrazu, kdy změkly. Často se jen pekly nasucho na ohni. Z planého ovoce se sbírali též jablka a hrušky, které se uchovávaly ve slámě nebo je lidé sušili. Uvařené sušené pláňky patřily k tradiční součásti vánočních obřadních jídel zejména v horských oblastech Slovenska. Usušené a rozdrcené hrušky byly oblíbenou posýpkou na koláče na Moravě. Z čerstvých pláněk se připravoval ocet, zužitkovával se v době půstů, kdy se připravovali kyselé polévky a zadělávané omáčky.

   Dodnes se na vesnicích sbírají šípky, plody plané růže. Zejména v horských oblastech byly šípky vždy dobrou zásobárnou vitamínu C. Ze šípek se dělalo velmi chutné víno, plody se sušily a vařily k hustým povidlům. Z povidel se vařila polévka, omáčka či kaše. Ze sušených plodů se připravoval čaj. Na čaj se běžně sbíraly také květy lípy, černého bezu, v lese mladé jahodové, malinové a ostružinové listy, na loukách květy a listy heřmánku, řepíku a orseje.

   Široké uplatnění v lidovém lékařství měl jalovec. Z jeho plodů se připravoval extrakt, používaný jako lék k onemocnění plic, střev a žaludku. Ve Velkopolsku se používal jako lék pro koně. Všeobecně bylo známo, že pálené plody jalovce mají dezinfekční účinek. Proto se často používal k vykuřování domu. Byl to také tradiční prostředek proti uřknutí. Plody jalovce se ještě na počátku 20.století používaly k domácí výrobě piva. Usušené bobule se potloukly a zalily teplou vodou. Druhého dne se nálev vařil a přidal se do něj chmel. Pivo bylo dobré také vařené s medem. Podávalo se např. u Kurpiů v Polsku na výroční svátky. Známa byla také příprava jalovcového vína, doložená například z jihovýchodního Polska. Plody jalovce se využívaly i na přípravu pálenky, a to v Polsku a na Slovensku zejména v oblasti Bílých Karpat, kde se vyráběla oblíbená borovička. Z plodů jalovce se obvykle dělávala i povidla, popřípadě se konzumovaly čerstvé. V kuchyni se jalovec používal jako koření a muži si jalovec míchali do tabáku při kouření dýmky.   

Zdroje zeleniny  

   Na jaře se lidem nabízely zdroje v podobě divoce rostoucí zeleniny. V lidové kuchyni se konzumovala mladá nasekaná kopřiva. Připravovala se z ní polévka nebo zahuštěná omáčka, rovněž se pil léčivý odvar. Kopřiva byla tradiční součástí obřadního jídla z vajec a uzeného masa na svátek Velké noci. Tento původní „špenát“ se připravoval též z listů šťovíku kyselého a lebedy. Podle Maurizia byly tyto merlíkovité rostliny běžnou stravou např. na Ukrajině, kde se nazývali „natyna“. Vařily se v období Velkého půstu před Velkou nocí.

   Šťovík byl také neodmyslitelnou součástí jarní polévky nazývané „šči“ v Rusku. V Evropě se kdysi pěstoval i v zahradách. Zajímavé je, že ještě v roce 1895 se v Paříži prodalo 20 milionů kg šťovíku, zatímco ve střední Evropě se již nepěstoval.  Materiály Etnografického atlasu Polskadokládají v době hladu i konzumaci bodláků a šťavelu (lid. zaječí kapusty). Mladí bodláci se připravovali jako salát, vařila se z nich polévka a hustá zadělávaná omáčka. Populární byli zejména v oblasti Podhalí a Malopolska. Zaječí kapusta, nazývaná též „zaječí šťovík“, je nízká rostlina rostoucí v lesích, má nakyslé listy a děti ji mají rády syrovou. V době hladu se i z této rostliny připravovala polévka „baršč“. Polévky a zahuštěné omáčky se v době nouze připravovalytaké z listů podbělu, pampelišky a křenu.

   Ze zeleniny se konzumoval také divoce rostoucí pastinák a mrkev, podobně jako další rostliny, které měly moučnaté kořeny anebo hlízy. Ty sloužily jako složka stravy v době, kdy střední Evropa ještě neznala pěstování brambor. Některé z nich se jedly syrové nebo uvařené, z jiných se vařily odvary, které se používaly jako léky, jiné se namáčely do alkoholu.

V oblasti Spiše bylo vykopávání a sbírání kořenů samostatným zaměstnáním po celé 18. a 19.století. Sběrači (wurzelgräber) kořeny prodávali na trzích nebo hostinským, lékárníkům a olejkářům.

   Prvotní saláty se připravovaly z listů divoce rostoucího česneku, šťovíku, řeřichy, potočnice a čekanky.  Kdysi známou salátovou rostlinou byl také kozlíček polní, který se uvádí již v ručně psaných knihách. Také sléz je starou kuchyňskou rostlinou, používanou na salát i jako koření. Na salát se používali také listy mléče rolního (lid. štrbák).  Ze starých pramenů víme, že se sbíraly také listy bolševníka (boršče), který Maďaři nazývali „salátem Slováků“.

   Všechny tyto listy obsahují mnoho rostlinných bílkovin, vitamíny - zejména A a C, dostatek železa, vápníku a jiných zásaditých látek. Zelené syrové saláty znamenaly důležitý prvek výživy lidí v jarním období proti únavě a skorbutu. V menších městečkách se na trzích prodávali ještě počátkem 20.století. Je jen na škodu věci, že postupným „zcivilizováním“ člověka se na ně v kuchyni střední Evropy zapomnělo.  

   Z uvedeného přehledu zřetelně vyplývá, jakou bohatou zásobárnou potravin bylo pro lidi přírodní prostředí. Produkty získávané z volné přírody se zvyšovaly vždy v obdobích, kdy produkce nebo trh s běžnými potravinami selhával. Mnohé z nich jsou vítaným zpestřením jídelního lístku i současných lidí.

Použitá literatura: převzato z http://slovanstvo.wz.cz/prispevky/rostlinnastrava.htm

  • BOHDANOWICZ, J.: Poźywienie. In: Komentarze do Polskiego Atlasu Etnograficznego. Polskie Towarzystwo Ludoznawcze - Wydawnictwo, Wroclaw 1996, s. 10-21.
  •  BOHUSZEWICZ, Z.: Rosliny jadalne dziko rosnace. Warszawa 1955.
  • ČERNÝ, V.: Les a člověk v historickém vývoji. In: Československý les. Praha 1933.
  • Herbář aneb bylinář vysoceučeného a vznešeného pana doktora Petra Ondřeje Matthioli skrze Joachyma Krameria v slavném říšském městě Norimberce lékaře a doktora. Z německého pak jazyku v český přeložený. 1596.
  • HOOPS, J.: Waldbäume und Kulturpflanzen im Germanischen Altherthum. Strassburg 1905.
  • CHETNIK, A.: Poźywienie Kurpiów. Jadlo i napoje zwykle, obrzedowe i glodowe. Kraków 1936.
  • JOSTOWA, W.: Z źycia góralskiej biedoty w XIX weku. Wierchy, 20, 1953, s. 117-122.
  • JOSTOWA, W.: Poźywienie pasterzy, zbójnikow i mysliwych tatrzanskich. Wiedza i Zycie, 21, 1954, s.96-98.
  • MALICKI, L.: Zbieractwo roslin i produktów dzikich na Pomorzu. Litery, 9, 1971, s. 14-16.
  • MARKU., M.: Zberné hospodárstvo na Horehroní. Slov. Národop., 9, 1961, s. 190-242.
  • MARKU., M.: Zberné a koristné hospodárstvo. In: Slovensko, 1ud II., Obzor, Bratislava 1975, s. 741-754.
  • MAURIZIO, A. M.: Die Geschichte unserer Pflanzennahrung. Paul Parey, Berlin 1927.
  • MOLCZANOVA, L. A.: Materialna kultura Belorusov. Minsk 1968.
  • NOVÁK, F. A.: Veľký obrazový atlas rastlín. Mladé letá, Bratislava 1976.
  • SZAFER, W.: Kilka uwag o tzv. mannie. Orli lot 2/3, 1929.
  • SZAFER, W.: Rosliny polskie. Warszawa 1967.
  • ÚLEHLOVÁ-TILSCHOVÁ, M.: Česká strava lidová. Družstevní práce, Praha 1945, s. 15-75.
  • ZÍBRT, E.: Česká kuchyně před sto lety za dob nedostatku. A. Neubert, Praha 1917.
 

Podzimní jedlé a léčivé plody dřevin 


Výčet plodů není úplný. Názor na léčivost i užití se u různých autorů liší. Text je pouze inspirativní, pokud chce někdo využít plody jako léčivo, musí najít odpovídající odbornou literaturu, případně se poradit s lékařem.

Bez černý (Sambucus nigra)
Využití bezinek je všeobecně známé, tak snad jen pro připomenutí. Pro obsah minerálů a vitamíny C, A, skupinu vitamínů B a kyselinu panthotenovou jsou velmi zdravé, v nedozrálém stavu však mohou vyvolávat příznaky otrav. Dobře uzrálé lze zpracovávat na šťávu (mj. prostředek proti bolesti - zvláště při ischiasu, revmatismu, zánětu trojklanného nervu, neuralgických bolestech hlavy, proti zácpě), rosol, povidla, marmeládu a víno.
 

Dub (Quercus)
Archeologové podle nálezů starých pět tisíc let zjistili, že z plodů dubu - žaludů se pekl chléb. V minulosti se ze žaludů vyráběl i inkoust a v době nouze je lidé jedli. V Číně se z nich vyrábí škrob, mouka a alkohol. Vylisované žaludy se používají jako krmivo pro hospodářské zvířata. Kloktadlo ze zralých žaludů se užívá při bolestech v krku, zánětech sliznice hrtanu a dutiny ústní. V některých oblastech se dodnes vyrábí pražením semen žaludová káva, která slouží jako vynikající lék při průjmových a žaludečních katarech a je také účinným protijedem při různých otravách.
 

Dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos) Zralé lusky dřezovce se suší, pak se z nich semena vyluští a za mírně zvýšeného tlaku upraží, umelou a pak se oddělí tmavé osemení. Upražená semena se použijí po úpravě jako náhražka kávy v kávovinách.

 

Dřín obecný (Cornus mas)
Dřínky, krásně korálové, přes 1 cm dlouhé plody dřínu obecného patří z hlediska obsahu vitamínu C po rakytníku, šípkách a plodech meruzalky černé (rybízu) k našim nejbohatším zdrojům tohoto vitamínu. Již odedávna se z nich dělají kompoty, marmelády, mošty, sirupy i pálenka, ve Středomoří se nakládají do slaného nálevu jako olivy, v Orientu z nich připravují tzv. sorbet - osvěžující ledový nápoj se šťávou.

 

 

Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)
Dřišťál je opadavý keř až 3 m vysoký, rostoucí na výslunných stráních, suchých kamenitých pahorcích, v křovinách, ve světlých hájích a luzích od nížin až po podhorské pásmo. Ze dřeva, kůry i kořenů se získávalo žluté barvivo, jehož se používalo k barvení vlny nebo kůží nažluto. Sytě červené až šarlatové plody dřišťálu dozrávají v září a v říjnu. Dají se pojídat i syrové - chutnají nakysle. Obsahují kromě jiných složek hojně kyseliny citrónové, kyseliny vinné a vitamínu C. Lze z nich připravit marmeládu, rosoly, zpracovávají se na mošt a sirup, jsou používány jako přísada do čajů, alkoholů a bonbónů, mohou se konzervovat jako kompot. Nesmějí se požívat ani zpracovávat nezralé - v té době obsahují značné množství berberinových alkaloidů, ktekré způsobují ochrnutí dýchacího systému a podráždění nervového systému. (Pro obsah alkaloidů někteří autoři využití plodů odmítají.)


Hloh pýřitý (Crataegus pubescens)
Ze sušených malviček hlohu se v dobách nouze dělala náhražka mouky a pálenka, někde se používaly ke krmení vepřového dobytka a krůt. Hlavní roli ale sehrál v lidovém lékařství. Odvar z hložinek má být účinný proti ledvinovým kamenům, pro obsah histaminu - látky snižující krevní tlak - jsou plody (i květy) hlohu používány při léčení srdečních vad (souhlas a dozor lékaře nezbytný) i k výrobě různých léčiv.


 Hrušeň (Pyrus) Hrušky člověk pojídal od nepaměti, z toho plyne i jejich široké použití v kuchyni podobné využití jablek (kompoty, povidla, pasty, mošty, víno, likér, křížaly). Nejsou však ani zdaleka tak významným prostředkem proti nemocem, požity v malém množství se doporučují při chorobách krevního oběhu, jater, sleziny a při otylosti. Při konzumaci většího množství se mohou dostavit zažívací potíže.

 

 Hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia)
Plody hlošiny úzkolisté, nazývané česká oliva, jsou soudečkovité, krátce stopkaté peckovice barvy bělavé až nahnědlé, které u nás nemají využití. Ve Střední Asii se však pojídají jako ne právě chutné, ale vitamínem C bohaté ovoce

 


Jabloň (Malus) Využití jablk je dobře známé, ne každý je si však vědom jejich významu. Jablka jsou velmi důležité ovoce, zejména v čerstvém stavu. Obsahují látky významné pro výživu člověka, např. cukry, organické kyseliny, fosforečnany a vitamíny. Jablka regulují trávení, léčí žaludeční a střevní katary, odstraňují plynatost, povzbuzují chuť k jídlu, posilují nervovou soustavu, uklidňují bolest hlavy a neuralgické bolesti. Osvěžují při dně, kornatění tepen, srdečních, cévních a ledvinových nemocech, při hnisavých zánětech mandlí, absorbují toxiny a odvádějí je z organismu apod. Podle některých autorů odstraňují nespavost, únavu a vyčerpání a jsou prevencí proti onemocnění žlučníku. Doporučují se chudokrevným, náchylným k otylosti a u duševně pracujících osvěžují lépe než káva. Kyselá jablka se podávají nemocným cukrovkou, jablečné pyré je součástí diety pro rekonvalescenty. Přepážky v jádřinci mají mít antisklerotický účinek.


Jalovec obecný (Juniperus communis)
Jalovec provází od nejstarších časů pověst magické byliny a jeho léčivé účinky znali již Hippokrates, Galenos a sv. Hildegarda. Plody jalovce jsou silně aromatické, obsahují silice s dezinfekčními účinky i další zajímavé látky, jako např. třísloviny a hořčiny. V kuchyni jsou využívány jalovčinky jako přírodní koření do marinád k nakládání masa, někde se z nich vyrábějí sirup, šťáva, ocet, víno a známá je především jalovcová - gin. Odvar z jalovčinek se používá jako močopudný při onemocnění ledvin a močového měchýře, proti ledvinovým kamenům, dně a revmatismu, při nemoci kůže, též jako lék proti kašli a nadýmání.


Jeřáb obecný - ptačí (Sorbus aucuparia)
Jeřáb je ceněná průkopnická dřevina, rostoucí z nížiny až k horní hranici lesa. Oranžová plodenství na stromech jeřábů rostoucích na okrajích silnic a dálnic jsou ozdobou podzimu. V dřívějších dobách však byly hojně využívány proti kurdějím, protože jsou bohaté na vitamín C. Dnes se využívají , společně s jinými plody, k výrobě povidel, želé, marmelád, sirupů, kompotů a v neposlední řadě vína. Doporučuje se odříznout je pozdě na podzim, kdy jsou již plody původně hořce svíravé chuti přešlé nočními mrazy a jsou proto sladší a jemnější. Podobné využití mají i plody jeřábu muku (S. aria) a jeřábu mišpulka (S. chamaemespilus).


Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) Plody resp. semena tohoto stromu, nazývané koňskými kaštany, tvořily za válek příměs k obilné mouce. Mají značnou výživnou hodnotu, jsou však nevalné chuti. Dnes se využívají především jako krmivo pro spárkatou zvěř. Tinktura z oloupaných kaštanů se používá na dnu, při závrati, revmatismu, bolestech hlavy, padoucnici, záduše a křečovému kašli, nálev při zánětu horních a dolních cest dýchacích, při silném městnání, jež provází křečové žíly, při zánětech povrchních a hlubokých žil, bércových vředech, hemeroidech.
 

Jmelí bílé (Viscum album)
Poloparazitická rostlina jmelí je polojedovatou rostlinou. Z bobulí se kdysi vaříval nejenom lep na mouchy a ptáky, ale nálev sloužil na vnější ošetření mastné pleti a akné. Odvarem z listů a bobulí v mléce se mohou potírat bolestivá místa při revmatismu. (Dnes se užívání bobulí nedoporučuje - někteří autoři je jednoznačně zakazují.) Malé dávky jmelí mají regulovat krevní tlak, napravovat poruchy krevního oběhu, zahánět křeče a závratě, jsou uváděny i jeho protisklerotické, protirakoviné a protiepileptické účinky. Velké dávky však mohou být nebezpečné.
 

Kaštanovník jedlý (Castanea sativa)
Kaštanovník jedlý je stará kulturní dřevina, pěstovaná pro jedlé plody. Kaštany, oblíbené již u starých Římanů, obsahují 40 % škrobu, 4 - 8 % bílkovin, dále lecitin, fytosterin a vitamín B. Jedí se hlavně různě připravené, např. dušením ve vlastní šťávě, jako pyré, rozvářejí se na kaši, melou na moučku, přidávají se do polévek, omáček a jako příměs do koláčků. V léčitelství byly doporučovány především pro děti, dále při stavech nechutenství nervového původu, při chudokrevnosti a osobám nesnášejícím kravské mléko. Dnes se u nás podávají s oblibou pečené v době vánoc.


 Kdouloň (Cydonia oblonga)
Z plodů kdouloně, silně vonících hruškovitých nebo jablkovitých mnohosemenných malvic, je možné vyrobit marmeládu, kompot či sirup. Kdoule nakrájené na tenké plátky a usušené se používají proti průjmům a krvácení. Ze semen (jako vedlejšího produktu při zpracování malvic), která obsahují hojně slizu, se připravuje výluh jako léčivý prostředek při kašli, žaludečních a střevních chorobách, kloktadlo při zánětech ústní dutiny a hrtanu.


 Kdoulovec japonský (Chaenomeles japonica)
V době plné zralosti nádherně vonící, tvrdé, žluté malvice kdoulovce se po uvaření dají jíst, větší využití však mají v syrovém stavu, kdy se pro svou vůni mohou vkládat do prádla.
 

 

Klikva (Vaccinium oxycoccus)
Plody tohoto drobného plazivého keříku mají stejné upotřebení jako brusinky (tj. výroba kompotů, marmelád, rosolu, sirupu, vína atd.), nebývá jich ale tolik a jsou méně známé. Někde se sbírají teprve po přejití mrazem.


 Líska obecná (Corylus avellana)
Lískové oříšky mají značnou energetickou hodnotou a obsahují mnoho cenných nerostných látek. Jsou vhodné k rychlému doplnění energie, jsou však těžko stravitelné, takže nejsou vhodné pro osoby se žaludečními obtížemi. Používají se do pečiva i při vaření, můžeme z nich připravovat kompoty a mléko, v potravinářském průmyslu se z nich lisuje znamenitý olej, vyrábí se z nich kosmetické výrobky.

 

 Medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi)
Tento keřík, relikt z doby ledové, dostal jméno podle toho, že býval oblíbenou potravou medvědů. Náleží k rostlinstvu severní Evropy, u nás se dnes vyskytuje volně pouze na několika lokalitách. Její plody jsou jedlé, chutnají však nakysle až trpce, jejich využití je minimální - v léčitelství se požívaly proti revmatismu

Mišpule (Mespilus)
Plody mišpule se přidávají pro svou aromatičnost k ovocným moštům a vínům, sami nebo spolu s jinými plody se zpracovávají na kompoty, marmelády a hlavně rosoly. Sirup z mišpule se pro svůj stahující účinek (tříslovinný obsah) podával malým dětem při průjmech.


Ořešák královský (Juglans regia)
Semena ořechů jsou velmi výživnou potravinou. Obsahují tuky, fosfor, vápník, železo a další pro organismus důležité látky. Podle některých odborníků se ořechy rovnají obsahem bílkovin a množstvím tuků nejtučnějšímu hovězímu masu, přitom však jde o tuk rostlinný, neohrožující tolik lidský organismus kornatěním tepen. Pro energetickou vydatnost slouží k rychlému doplnění energie, při požívání spolu s jinými druhy ovoce jsou oblíbeným prostředkem pro zachování správného krevního oběhu a dobré funkce ledvin a jater. Z nezralých ořechů lze dělat kompot, mladé ořechy se nakládají do cukru a octa, zralá jádra se kandují, jsou výtečnou přísadou do pečiv, průmyslově se z ořechů vyrábí ořechové mléko, máslo, pasty, z ořechového oleje se vyrábí pokrmový tuk. Nálev z oplodí se používal k posilujícím koupelím, při revmatismu, dně, nechutenství, zažívacích poruchách, obklady se přikládaly na kožní vyrážky a krvácející rány, vnitřně se nálev užíval při cukrovce, vyrážkách, chudokrevnosti, poruchách menstruace, poruchách zažívání, nechutenství a na posílení nervů. Likér ořechovka se používal proti průjmům.


Rakytník řešetlákovitý (Hippophae rhamnoides)
Rakytník je jedinečný okrasný keř, jehož plody mají krásnou, svítivě oranžovou barvu. Rozvětvenými a hlubokými kořeny zpevňuje sypký podklad a zásluhou bakterií obohacuje půdu dusíkem. Proto se používá k osázení okrajů silnic a rekultivovaných ploch po stavebních pracích. Zároveň patří k léčivým rostlinám s vysokou biologickou hodnotou. Plody keře obsahují vitamíny C, B, PP, E, F, D a další důležité látky, které mají schopnost snižovat obsah tuků a cholesterolu, rakytníkový olej ze semen a bobulí je velmi ceněná tmavočervená tekutina, jež je vynikajícím lékem při popálení kůže rentgenovým a radiovým zářením, zabraňuje skleróze cév, dystrofii svalů a upravuje množství pohlavních hormonů. Obsahem vitaminu E rakytník zaujímá první místo mezi plodovými rostlinami, karotenu (provitaminu A) je v něm několikrát více než v mrkvi. Šťáva z rakytníku se používá při nachlazení jako prostředek k posílení obranného systému. Rakytník dále pomáhá při léčení plicních, jaterních, zažívacích a kloubových onemocnění, pomáhá při bolestech hrdla a léčí trávicí soustavu.Z plodů se v domácnostech vyrábí marmelády, průmyslově i polévkové koření a další potravinové aromatizující přípravy.

Šípky (Rosa canina)
Plody růže šípkové jsou u nás všem známé. Sbírají a suší se v podzimních měsících, používají se k léčebným účelům hlavně proto, že obsahují 20krát více vitamínu C než citrusové plody a jsou bohaté na vápník, vitamíny B, E a K. Obsahují také fosfor, železo, cukry, ovocné kyseliny, pektin, případně třísloviny. Účinné látky šípků působí příznivě při jarní únavě, krvácivých stavech a zvyšují odolnost proti některým infekčním onemocněním, např. chřipce. Z šípků se dělá nejen čaj (účinný kromě již uvedeného i při zánětu horních a dolních cest močových), ale i marmeláda. Šípky sbírané po prvních mrazech se používají na výrobu vína.

Trnka (Prunus spinosa)
Plody trnky, obsahující třísloviny, kyseliny, barviva, cukry a vitámín C, chutnají - zvláště před prvními mrazíky - svíravě a nakysle, po přemrznutí se však stávají sladšími a chutnějšími. Sušené se využívají k výrobě dietetických přípravků, čerstvé plody byly dříve hojně zpracovávány v domácnostech. Vyrábělo a někde dodnes vyrábí se z nich zejména víno, dále i kompot, sirup nebo rosol. V léčitelství se využívají při chorobách cest močových, při průjmech, při žaludeční slabosti, pro povzbuzení látkové výměny při revmatismu, k posílení celkové imunity, podle některých zdrojů mají schopnost zastavovat krvácení a působí léčivě při chorobách srdce a krevního oběhu.

  • Anděra, Miloš. Encyklopedie naší přírody. Praha: Slovart, 2000. 1. vyd. ISBN 80-7209-231-6
  • Bolliger, M. Erben, M. Grau, J. Heubl, G. Keře. Praha: Ikar + Knižní klub, 1998. ISBN 80-7202-302-0, ISBN 80-7176-725-5
  • Čeman, Róbert. Živý svět - Rostliny. Bratislava: Mapa Slovakia, 2001. ISBN 80-8067-046-3
  • Grau, J. Jung, R. Münker, B. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Praha: Knižní klub + Ikar, 1996. ISBN 80-7176-369-1, ISBN 80-7202-023-4
  • Hoffmannová, Eva. Jebavý, František. Rostliny v domácí lékárně. Knihkupectví U Podléšky, 1991.
  • Korbelář, Jaroslav. Endris, Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, 1981.
  • Lhotská, Marie. Kropáč, Zdeněk. Kapesní atlas semen, plodů a klíčních rostlin. Praha: SPN, 1985.
  • Mikula, Alois. Vanke, Přemysl. Plody planých a parkových rostlin. Praha: SPN, 1979.
  • Váňa, Pavel. Průvodce bylináře Pavla celým rokem. Praha: Eminent, 2000. ISBN 80-7281-011-1
  • Váňa, Pavel. Rady bylináře Pavla. Praha: Eminent, 2000. ISBN 80-7281-012-X
  • Vermeulen, Nico. Encyklopedie stromů a keřů. Praha: Rebo Productions, 1998. ISBN 80-7234-007-7

článek převzat z http://dendro.mojzisek.cz/magaz1.php